Tipli byste si, která země má světový primát v pohřbívání bez obřadu? Tak schválně? Chvilka napětí?
Vítězem se stává Česká republika. Musím říct, že mě to opravdu zaskočilo. Čekal jsem nějakou tvrdou, nepřístupnou zemi, ve které nedbají na lidská práva, stejně jako na tradiční obřady. A vida. Jsme to my.

Čím to je?
Jistě to souvisí s tím, jak ateistická je u nás společnost. I tady stojíme na prvních příčkách světového žebříčku. Náboženství tu u nás, jak se říká, nemá vybudovanou tradici. Dost se nás tehdy dotklo upálení mistra Jana Husa a katolizace po bitvé na Bílé hoře tomu nepřidala.
Stejně jako 40 let komunismu, kde se tak intimní obřad, jako je pohřeb bezesporu, odehrával v odlidštěných a strašidelných krematoriích. Není divu, že nejen s ideou pohřbívání, ale ani smrti, nechce mít naše společnost mnoho společného.

Jestli na druhé straně čeká jenom tma, nikdo se tam nepohrne tak, jako by směřoval do světla.

Když se ale připravíme o možnost, rozloučit se dobře s našimi blízkými, něco důležitého může zůstat neuzavřeno. Stejně, jako stáří, i odcházení odsouváme na samý okraj svého zorného pole. A pokud nemáme možnost, projít svým zármutkem a steskem, po milovaných, může se někde v nás usadit a začít se rozrůstat kolem.

Dneska už naštěstí nemusíme procházet jen odlidštěným procesem, jaký představovalo pohřbívání v 80. a 90. letech minulého století. První vlaštovky změny roztahují křídla. Lesní hřbitovy, pohřbívání ke kořenům, celý les alternativních způsobů. Přibývá lidí, kteří pomáhají provázet umírající v hospicích i domácím ošetřování. A stejně tak se pomaličku mění i přístup k samotnému pohřbívání a pohřebnictví. Třeba jednou budeme stát na stupních vítězů v nějaké jiné, veselejší  kategorii, než je pohřbívání bez obřadu.